Robert Menasse: Kritika evropského rozumu

07.1 2018

Robert Menasse
Kritika evropského rozumu

Projev v Evropském parlamentu v Bruselu u příležitosti šedesátého výročí Římské smlouvy
21. března 2017

Dámy a pánové,
Deset minut. To je doba, která mi byla výslovně přidělena. To je velmi málo vzhledem ke všemu, co by mělo být řečeno. Ale deset minut je také velmi dlouhých, když si uvědomíme, že za pět minut bude půlnoc. Protože evropský projekt se zcela objektivně nachází na pokraji propasti. Je pravda, že to někdy vypadá, jako by se čas zastavil. A skutečně už roky čtu v novinách, že je „za pět minut dvanáct“. Tudíž i když dramaticky překročím svou řečnickou dobu, bude se dělat, že o nic nejde, „business as usual“ – což je logické, protože byznys vždy existoval a vždy měl přednost před čímkoli. Můžeme se nicméně ptát, zda po ztroskotání projektu evropského sjednocení bude byznys ještě moci zaručit mír na základě demokracie, rovného rozdělení bohatství a sociální zabezpečení, nebo jestli naopak se zase z  přátel nestanou nepřátelé a jestli svobodným občanům nehrozí, že se octnou v autoritářských společenstvích, zaseknuti ve rvačce o přerozdělování bohatství, ochotni dojít až do občanských válek a válek mezi národy, aby se zmocnili zdrojů, kapitálů, a aby si zajistili přístup k trhu a ke sférám vlivu.
Zdá se vám to nepravděpodobné? Musíme si čestně přiznat, že perspektivy nejsou zrovna potěšující. Ale je dnešní den vhodný k temným a zneklidňujícím myšlenkám ohledně budoucnosti, i kdyby byly průkazné? Dnes slavíme šedesát let ode dne, kdy byla podepsána Římská smlouva. Výročí jsou příležitostí k oslavám. V takových okamžicích se slovy nešermuje, naopak se vyjadřuje sebeuspokojení, po němž následují vřelé a mírumilovné projevy. Přestože to chápu a opravdu existují důvody k hrdosti, nebrání mi to, abych zároveň neviděl jeden problém: pokud si vzpomeneme na podepsání smlouvy, pokud připomínáme oslavně to, co otci zakladatelé EU zrealizovali, jejich vize a úmysly, nezbývá, než se k současnosti stavět kriticky. Neboť připomínáme-li si Římskou smlouvu, bolestně nás to přivede k tomu, na co generace, která dnes má politickou zodpovědnost, zapomněla, nebo co nikdy nepochopila. Jinak řečeno oslavovat otce zakladatele znamená podrobit jejich dědice neúprosné kritice.
            Udělejte pokus: obraťte se na hlavy států a vlád, ministry členských zemí, kteří dnes drží uzdu v Radě, a zeptejte se jich, jaké byly představy a úmysly té generace politiků, která vyjednávala a podepsala Římskou smlouvu.
            Zjistíte, že to nevědí. A když jim tyto myšlenky připomenete, odpovědí vám: „Jistě, ale to, o čem mi tady povídáte, jsou výmysly, bláznivá utopie!“  To říkají muži a ženy, kteří dnes třímají uzdu  a kteří se pouze proto považují za pragmatiky, úplně jim stačí, že jen řeší bez jakékoli vize do budoucnosti krize, které sami svým pragmatismem zavinili. Zatímco generace otců zakladatelů přemýšlela o daleké budoucnosti vycházejíc z historické zkušenosti, dnes se udržuje špatná přítomnost, na minulost se zapomíná a vůči budoucnosti panuje slepota. Tak lze shrnout tuto krizi. Přesně kvůli tomu je teď za pět minut dvanáct.
V čem byla Římská smlouva „výmyslem“, co byla ta jejich „bláznivá utopie?“ Mám jen deset minut, teď už jen osm, ale chci za každou cenu zmínit to, co je podle mne nutné, i když tón nebude zrovna oslavný. Dvě minuty mi postačí k tomu, abych připomněl, čím měla být Evropská unie, jejíž zrod Římská smlouva stvrzuje.
            V první polovině dvacátého století způsobil evropský nacionalismus dvě světové války a největší zločin, který kdy lidstvo dopustilo, to jest Osvětim. Evropská civilizace byla prakticky zničena. Z této zkušenosti bylo třeba si vzít poučení: „Toto už nikdy“. Tato věta, ono „již nikdy“, byla sama o sobě příslibem věčnosti. Otázkou bylo, jak dospět k usmíření mezi znepřátelenými zeměmi a překonat nacionalismus, aby bylo dosaženo svobodného a mírového soužití na tomto dějinami tolik zkoušeném kontinentě. Jelikož otcové zakladatelé viděli, že mírové smlouvy a spojenectví mezi státy nezabránily válkám, přišli s myšlenkou provázat své ekonomiky do propojeného systému vzájemných závislostí, posléze pak do společenství založeném na partnerství, v němž vzniknou společné zájmy, zabraňující nacionalistickým řešením, která se ukázala mylná jak z historického, tak z bezpečnostního hlediska. Až doposud to je známá historie. Nicméně to je rovněž důvod, proč politické elity a pravděpodobně i většina členských států pokládají v podstatě EU za vylepšené hospodářské společenství, za společný trh - v němž mylně vidí pouze výhodu pro vlastní národní hospodářskou a obchodní bilanci. Za to pohlížejí s nedůvěrou na politické sjednocení, které v jejich očích znamená pouze systém, jenž vede k předávání zodpovědnosti a k odcizení, hrozbu pro naší údajnou národní suverenitu. Proto národní zájmy jsou chráněny na trhu, který chce být společný, například formou ochrany národních trhů práce, takže nakonec občané i političtí zástupci se opět ocitají v pasti nacionalismu, přesně toho, který měl být překonán.
Před šedesáti lety měli otcové zakladatelé radikální představu: nacionalismus musí být vykořeněn od základu, postupným překonáváním národních států. To je zásadní myšlenka: ta, kterou bychom si měli dnes opět připomenout: mírový projekt EU je ve své podstatě projekt překonání národních států. Slova „mírový projekt“ zní hezky, ale mnohé už nudí. Ale ten výraz dnes nabývá svého hlubokého smyslu, a když se nad ním zamyslíme, pochopíme okamžitě rozpory, které prožíváme jako „krizi“: na počátku zde byla konkrétní „utopie“, jasně vytyčený projekt; trvalý mír zajištěný překonáním národních států!
            Mám už jen šest minut.
            Římská smlouva je rodným listem Evropské unie. A tato unie měla být projektem na překonání národních států – to nebude nikdy dostatečně zdůrazňováno- protože přesně na to evropské elity zapomněly, nebo to zbaběle zamlčují. V tomto smyslu je Římská smlouva také okamžikem vzniku Evropského parlamentu. I když ten zpočátku neměl žádné výsady ani možnosti, už jeho ustanovení bylo politickou revolucí: vzniklo první přímo volené nadnárodní evropské zastoupení lidu. A co by mělo být konečným cílem takového zastoupení, když ne v určité chvíli rozpuštění národních parlamentů?
            Jean Monnet píše ve svých pamětech v pasáži věnované předběžnému vyjednávání Římské smlouvy: „Existovala celá řada národních opozic. Ale koneckonců zde byla i ona zkušenost: národy a jejich politické instituce s konečnou platností prokázaly, že nedokáží zajistit potřebu trvalého míru a právní stát. Z toho jsme všechno vyvodili: to, co bylo politicky uskutečnitelné hned, i to, co bude politicky uskutečnitelné v budoucnosti.“
            Wallter Hallstein, jeden z duchovních otců Římské smlouvy, ve svém římském projevu řekl: „Ať už budou naše rozhodnutí a činy v nových evropských institucích jakékoli, cílem zůstává vytvoření post-národní Evropy.“
            O hloubce současné krize, síle její rázové vlny, svědčí i tohle: můžete si dnes představit jediného německého politika, který by měl odvahu opakovat větu svého spoluobčana Waltera Hallsteina? Napadá vás jediná hlava nějakého evropského státu nebo evropské vlády, jakákoli, která by se k ní přihlásila? Ne. Všichni řeknou: „To je pošetilé, to byly pouhé výmysly!“
            Evropské politické elity, které mají dnes politickou zodpovědnost, tedy evidentně zapomněly na evropskou myšlenku, pokud jí vůbec kdy pochopily. Proč jinak nevysvětlí, odkud se vzala? Proč se neustále v slavnostních projevech připomíná Evropa, ale nikdy se nevysvětlí, proč je dnes nutné hájit „evropské hodnoty“ a „evropský mírový projekt“ omezováním občanských práv, nouzovými stavy a účastí v cizích válkách? Proč redukujeme naše evropské hodnoty na prázdná slova, na karikaturu, místo abychom je prožívali, tj. rozvíjeli je v post- národní ústavě, pracovali na post- národní demokracii až k vytvoření evropské Republiky? Proč se po teroristických útocích, které postihly evropská města, halíme do národních vlajek a notujeme národní hymny v přesvědčení, že tak se projevujeme jako solidární Evropané? Proč nepřestaneme znovu a znovu prohlašovat s pokryteckou lítostí, že jelikož nám chybí příběh, je velmi těžké Evropu vysvětlit, místo abychom přiznali: nemusíme žádný příběh vymýšlet, my ho už máme. Muži jako Jean Monnet, Walter Hallstein a Jacques Delors ho zformulovali; v dennodenním běhu jsme ho pouze zapomněli připomínat: myšlenka evropského projektu tkví v překonání nacionalismu, a tudíž v překonání národů. Co je na tom tak komplikovaného, říci důrazně a hlasitě: jedná se o suverenitu evropských občanů, nikoli národů. Proč to otevřeně neřekneme a proč se bezmocně díváme, jak nacionalisté získávají navrch, proč jim ustupujeme a proč jim spíše nečelíme nevyvratitelnými argumenty, které máme k dispozici: s nacionalismem máme historickou zkušenost, způsobil zkázu a spoušť na našem kontinentě a nevýslovné utrpení miliónům lidí. Nacionalismus není pěknou utopií a ještě méně je lidským právem, je to historický zločin. Post-národní vývoj evropského projektu, jenž doposud zdárně postupoval drobnými krůčky, přinesl tomuto kontinentu na dlouhou dobu mír a štěstí, až narazil na jeden rozpor: členské státy začínají opět hájit práva na národní suverenitu na úkor post- národního vývoje Evropy. Všechny krize, které jí postihují, jsou plodem tohoto rozporu. Nacionalismus není řešením, je to problém!
            Stefan Zweig v roce 1939 varoval, že pokud nevymýtíme nacionalismus, evropská civilizace zanikne! Víme, jaký byl výsledek tohoto střetu. Zakladatelé evropského projektu se poučili nacionalistickou zkušeností, která charakterizovala druhou třicetiletou válku (1914-1945). Proč to nevysvětlit občanům? Cožpak tyto historické zkušenosti ospravedlňují současné kompromisy s nacionalisty členských států?
            Určitě ne. Naopak.
            Máme v Komisi schopné úředníky, angažované poslance v Evropském parlamentu, nyní musíme vytvořit veřejné mínění, které by je podpořilo v odporu proti opětovné nacionalizaci Evropy. Opakování historie nám přinese zkázu. Kompromisy, jimiž opakování historie umožňujeme, nám přinesou zkázu a úpadek. Řešením by bylo znovu obnovit evropský projekt. Dnes je mu šedesát let, dotáhl to daleko a tudíž se osvědčil jako konkrétní a realistická utopie. A jeho myšlenka je mnohem nosnější, než cokoli, co dnes platí za politický pragmatismus.
Teď už mi zbývají jen tři minuty. Vím, že i v tomto výsostném shromáždění jsou poslanci, kteří se nepokládají za Evropany, nýbrž za zástupce vlastního národa. Mohou budoucí vývoj evropské demokracie zkomplikovat, ale nemohou ho navždy zastavit. A samozřejmě vím, že jsou v Evropě i mnozí nostalgici, kteří touží po obnovení národních suverénních států. Avšak přesvědčení Evropané mezi vámi se nesmí nechat odradit. V tomto světě je neuvěřitelně mnoho problémů, krizí, hrozeb a jevů dříve nevídaných a ještě nesrozumitelných. A mnozí v tomto kontextu pokládají národní stát za domek, v němž jsou pány. To je právě to, co chtějí: být pány ve vlastním domě. Ovšem za cenu, že budou žít ve sklepě, v kumbálku, a nikdy nedosáhnou na „lepší poschodí“. Zuřivě a s rostoucím roztrpčením požadují na politice, aby hájila jejich hledisko pána domu. Bohužel si upřímně myslí, že tak budou i pány vlastního osudu a již ne oběťmi historie. Kdo toto povzbuzuje a sbírá jejich hlasy, je sám podvádí. Post- národní vývoj se uskuteční, ať to chtějí nebo ne, bez ohledu na jejich „domovní řád“. Suverenita národních států se nevyhnutelně zmenšuje, prostor pro politické jednání národních států se smršťuje, národní hranice se stírají, ať se vlády jakkoli snaží je opět zavést. Myšlenka národa co by solidárního společenství se již prakticky stává tím, čím teoreticky vždy byla: pouhou fikcí. Jevy, které určují a ohrožují naše životy, jsou už dávno nadnárodní: řetězec přidané hodnoty, potravinový řetězec, finanční toky, ekologické problémy, migrační a uprchlické toky, internet a jeho sociopolitické dopady, bezpečnost a související ohrožení občanských práv – naprosto vše, čemu dnes musíme čelit, přesahuje národní hranice a nedá se politicky ani usměrňovat, ani řešit v rámci národních hranic. Stejně tak vše, co obohacuje naše životy a co stojí za to je žít-  umění, věda, výměna myšlenek a inovací- národní hranice neuznává. Národní hranice nechrání kulturu a ducha, naopak je dusí. To musíte říci všem, kteří pochybují, skeptikům, těm, kteří se přidávají do řad nacionalistů. Tento post- národní vývoj může být samozřejmě načas zastaven silou, ale nedá se nadobro vyškrtnout ze světové mapy. Položte upřímně voličům otázku: chceme zabránit tomuto vývoji za cenu zchudnutí mas? Snášet toto zchudnutí za cenu kompromisů a zbabělosti ve stálém „krizovém modu?“  Nebo ho chceme inteligentně zvládávat? Je samozřejmé, že každý rozumný člověk chce ovládat vlastní osud a ne ho trpně snášet. A jasné je jedno: konstruktivní řízení nadnárodních procesů si vyžaduje nadnárodní politiku, společnou politiku. Evropskou politiku v duchu toho, co vytyčili otcové zakladatelé Evropské unie.
            Během posledních šedesáti let Evropský parlament dosáhl významných vítězství ve svém zápase o vyspělý evropský parlamentarismus, kořenící v evropské demokracii. Máme samozřejmě právo to oslavovat. Ale není vůbec čas na oslavy a sebestředné gratulace. Po šedesáti letech jsem dostal právo na pouhých deset minut proslovu. A tak vám chci dát jedno doporučení: za současného stavu věcí nemáte ani vy mnoho času zabránit tomu, aby to, co dnes slavíme, zítra neztroskotalo. Dovolte mi, abych poslední minutu, kterou mám k dispozici, tak říkajíc minutu před dvanáctou, věnoval shrnutí mých nadějí a obav.
            Velká část toho, co pokládali kdysi otcové zakladatelé za nezbytné, a co chtěli zapsat do smlouvy, nemohlo být v jejich době uskutečněno: rozpočtová unie, harmonizace sociálních služeb, společná migrační a uprchlická politika, rozvoj společné obrany, atd. Tyto cíle, které se nacházely v přílohách smlouvy, jsou dnes naléhavější než kdykoli jindy. Je vaším úkolem, dámy a pánové, abyste nezapomínali na cíle vaší dennodenní práce, abyste je konečně začali prosazovat s veškerou politickou silou, kterou můžete zmobilitovat. A především je na vás, na členech Evropského parlamentu, abyste překlenuli demokratický deficit naší Unie, abyste odstranili neúnosné rozpory, které oslabují akceschopnost Unie a poškozují její image: teoreticky máme nadnárodní lidové zastoupení, i když nemůžete být zvoleni jinak než na základě vnitrostátních kandidátek. V podobě  Komise máme nadnárodní  instituci, která je pověřena, aby chránila zájmy evropských občanů, její vedoucí pracovníci však jsou vysíláni vládami národních států. Jsme evropští občané, máme a chceme jimi být, ale v závislosti na státu, k němuž patříme; nemáme stejná práva a stejné možnosti a i naše hlasy mají při rozhodování různou váhu. A přesto, že jsme evropští občané, zachováváme si národní cestovní pasy. Kdyby měli Britové evropské pasy, mohla nyní Evropu opustit pouze jejich vláda, ale britští občané s evropským pasem by zůstali Evropany, jimiž fakticky stejně jsou.
Všechny tyto nesnesitelné rozpory vedou k neproduktivním krizím, které podkopávají důvěru občanů v opodstatněnost Unie a ohrožují proces evropského sjednocování. Odstranit tyto rozpory a pokračovat v projektu sjednocování Unie není nic ve srovnání s výkony těch, kdo prosadili Římskou smlouvu navzdory duchu doby, v atmosféře nedůvěry vítězů vůči poraženým a touze obětí po pomstě. Ujišťuji vás: třebaže se vaše poslání může zdát obtížné, je mnohem jednodušší než to, čím procházeli otcové zakladatelé před šedesáti lety. Ale vaše poslání není jen jednodušší, je také naléhavější a nutnější v době, kdy nás opouštějí poslední lidé přeživší katastrofu, kteří mohou svými životy dosvědčit naprostou nezbytnost boje proti nacionalismu. Pokud si dnes opět neoživíme slib daný před šedesáti lety a nezavršíme projekt evropského míru, to „nikdy více“ se může stát pouhou rétorickou frází. Slib daný na věčnost by byl porušen, tato věčnost by skončila po pouhých šedesáti letech a s ní by skončila i budoucnost naší epochy, která byla poznamenána historickým, údajně nepromlčitelným poučením.
            Měl jsem pouze deset minut – z hlediska dějin to není ani tisícina vteřiny- abych shrnul šedesát let. Dovolte mi, abych malounko prodloužil svůj proslov a připojil pár slov o mých obavách. Obávám, se, aby v blízké budoucnosti údajný politický pragmatismus nezradil myšlenku evropského projektu a navždy ho nenapravitelně nepoškodil. Bojím se, abyste v blízké budoucnosti nepřispěli ke zradě na Skotech, kteří si přejí zůstat Evropany, abyste nevyšli vstříc londýnským nacionalistům, což by mělo za dopad posílení odstředivých sil, které brání projektu evropského sjednocování. To je jen jeden příklad mých četných obav, strachu, že uvidím, jak projekt otců zakladatelů upadá do zapomnění: národy musí zaniknout a také zaniknou, síť svobodných regionů založená na obecně uznaném právním státu v post- nacionální Evropě musí tvořit základ mírové a prosperující Evropy. Abych lépe osvětlil tuto myšlenku v její historické perspektivě, skončím citací Waltera Hallsteina z jeho římského projevu:  „Nesmíme se spokojit s překonáním národních hranic, se zajištěním volného pohybu lidí, zboží a kapitálů, musíme se snažit, abychom překonali tradiční nerovnováhy mezi našimi regiony a mezi těmi, které teprve vzniknou. Jinak se dostaneme do rozporu s cíli Římské smlouvy, která vyžaduje překonání rozdílů mezi různými regiony při zachování kulturních odlišností. Zodpovědnost společenství za regionální politiku nesměřuje pouze k oblastem ohroženým nadměrným rozvojem, ale i k oblastem méně hospodářsky vyvinutým. Když se zabýváme hospodářskou nebo sociální politikou, musíme mít stále na zřeteli ducha regionální politiky. Ta musí prostupovat všemi politikami a naopak, když se zabýváme regionální politikou, musíme přihlížet k duchu ekonomické a sociální politiky v celku. Mírová unie ještě není dána tím, že se momentálně zdá nepředstavitelné, že by se evropské národy opět postavily se zbraní v ruce proti sobě. Mírová unie bude hodna toho jména jen když dokáže zachovat na kontinentě sociální mír v demokratickém systému, který zaručí rovná práva a stejné možnosti politické účasti všem evropským občanům bez ohledu na jejich národní příslušnost.
            Stručně řečeno, poslání tkví v rozvoji evropské republiky. To je to fascinující poslání, které na vás, dámy a pánové, čeká! Učiňte z Evropy avantgardu mezinárodní politiky!
            Chce oslavovat? Oslavujme tedy naši ochotu pokračovat v tomto duchu. A za deset let, při příležitosti sedmdesátiletého výročí uzavření Římské smlouvy, budeme moci oslavit velké kroky, o něž postoupíme dál správným směrem.
            Co zbývá říci? Mnoho věcí. Co mohu ještě dodat? Tato slova plná emoce:
                                   Ať žije evropská republika!

 

(přeložila Helena Giordanová)

Žádné komentáře. Buďte první.

Přidat komentář

Akce

XVII. medzinárodná konferencia Odborná komunikácia v zjednotenej Európe

Datum konání: 11.10 2018
11. októbra 2018  Banská Bystrica
 
Více
Seznam akcí
European Commission International Federation of Translators Asociace konferenčních tlumočníků v ČR Komora soudních tlumočníků ČR Česká komora tlumočníků znakového jazyka Obec překladatelů Svaz českých knihkupců a nakladatelů Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Filozofická fakulta UMB v Banskej Bystrici Svět knihy Opus arabicum Slovenská spoločnosť prekladateľov odbornej literatúry Pražský Literární Dům iLiteratura STAR Group Paraple Centrum

O JTP

JTP je nezávislá, dobrovolná, profesní organizace profesionálních tlumočníků a překladatelů otevřená všem, kteří chtějí podpořit její činnost. JTP byla založena v roce 1990, aby hájila profesní, pracovně právní a sociální zájmy svých řádných členů, napomáhala jim k dalšímu vzdělávání, propagovala je na trhu práce a informovala je o pracovních příležitostech. JTP dbá na povznesení společenské prestiže profese i kvality překladu a tlumočení. JTP je členem Mezinárodní federace překladatelů FIT.


Více

Kontakt

Senovážné náměstí 23,
Praha 1, 110 00

Tel.: 224 142 312
Tel.: 224 142 517
E-mail: JTP@JTPunion.org


NÁVŠTĚVNÍ DOBA:
pondělí a středa 13.00 - 17.00 hod.
úterý, čtvrtek a pátek 10.00 - 12.00 hod.
 

Napište nám

Jen vám chceme připomenout, že náš web používá cookies. Pokud si jejich nastavení nezměníte, bereme to jako souhlas s jejich užíváním. Přenastavit je samozřejmě můžete kdykoliv (další informace).