Tlumok Natálie (od Jaroslava Reka)

18.6 2015
Zavolala mě šéfka tlumočnické sekce MON a pravila: Tak pane doktore, stále žehráte, že děláte jen ekonomiku, techniku, různé odlehlé obory jako včelařství či limnologii, prý samá dřina, ale kulturu že dělají jiní… a vy byste ji občas taky rád. Nemám pravdu?
Přikývl jsem.
„Tak pro vás máme takovou lahůdku, naše tlumočnice už to znají a že prý vám to pro jednou přenechají…“
„?“
„Jak všichni víme, jako každý rok sem v rámci Týdne sovětské kultury najede v listopadu, máme VŘSR, že?, spousta umělců a těles z velké země, a jedním z nich bude také Dětské operní divadlo z Moskvy, jediné na světě, takže – rarita pro vás! A celé ty Dny kultury SSSR se budou otevírat v Národním. Slavnostní zahájení se vší pompou. Takže - potřebujeme někoho protřelého, kdo se nezalekne. Co vy na to? V ložích bude tout le monde, včetně politbyra a tak dále, kdo by si to nechal ujít, že? … Takže co? Berete? … Když jste po tom tak toužil?“
Jistě, že jsem po tom toužil. Léta jsem záviděl Jirkovi Cingrošovi, který pracoval pro Pražskou informační službu PIS, řečenou pisku (kde jsem byl já stále ještě na seznamu zakázaných) a který mi básnil o tom, jak jezdí s koncerty po republice, se slavným dirigentem Rožděstvenským a jeho manželkou klavíristkou („bohovská baba“), vykládal, jak nemá prakticky celé dny co na práci, jen doprovázení tamhle semhle přes den, nejlepší hotely, nejlepší menu, nejlepší zacházení a navíc k tomu ta bohovská baba… A večer jako bonus - koncert zadara, jednou v Karlových Varech, podruhé v Mariánkách, potřetí v Rudolfinu…

„Já to teda beru, šéfko“ pravil jsem radostně.

Kolegyně se usmívaly:
„Ty prý děláš Natálii R.?“
„Ne. Dělám ten Týden a tu Operu.“
„No ale, tu Operu vede Natálie R.“
„?“
„Je lehce nezvladatelná, víš?“
„No, už jsem pár nezvladatelných zvládl, ne? Při nejhorším se nechám vystřídat…“
„To nebudeš mít s kým, kamaráde. My už ji totiž známe… a k ní se neznáme, chi chi… Takže Bon chance a Good luck a Želajem uspěcha!“

Zahlodalo to ve mně: že by od šéfky danajský dar?

Natálii R. jsem přebíral jako VIPku na letišti Ruzyně. Uvítat ji přijel sám ministr kultury Klusák se svou svitou až pod schůdky u letadla. Řečená Natálie (160/45), drobná tmavovláska, ministrovi ihned naskočila do náruče s výkřikem Dorogoj moj Mííílan…! Jak jsem šťastná! Opět ve zlaté Praze! Přivezli jsme vám novou operu!...
Olíbala Klusáka, co to dalo, až ji ministr vrátil opatrně na letištní plochu. Trpně se usmíval a šikoval dámu do mého vozidla, sám zmizel v jiném.
Sedím vedle šoféra, dáma za mnou. Jedeme Leninovou třídou ku zlaté Praze. Ve voze ticho, mezilidský kontakt nix. Povídám zkusmo, jak se patří:
„Jmenuju se Jaroslav. Budu vaším tlumočníkem.“
R. mlčí a po chvíli povídá:
„Skol'ko vremeni, molodoj čelověk?“ (Správně rusky je „kotoryj čas?“, ale to bych jí toleroval).
„Bez děsiati dvěnadcať,“ povídám dle svých hodinek.
R. mlčí a po chvíli povídá:
„A začem vy mně eto govoritě?“
„Protože jste se mě ptala,“ povytáhnu obočí.
„Ničevó podóbnovo,“ opáčí Natálie a kouká z okna.

Začínal jsem chápat, proč za sebe neseženu náhradu.

R. nadirigovala šoféra rovnou k historické budově Národního divadla na nábřeží. Tam už dva dny nacvičovali slavnostní zahájení a také tu novou dětskou operu. Vystoupili jsme u zadního vchodu. R. se vhrnula dovnitř, já v patách za ní. A tehdy jsem pochopil jeden z možných principů vedení kolektivu: NIC NENÍ, JAK MÁ BÝT, DOKUD VÁM TO JÁ NEŘEKNU!
Jen jsme se vřítili do chodby, kdo z ruského ansámblu Natálii zahlédl, už se klidil z cesty, do prvních dveří, mezi praktikáble, mezi teplovodní potrubí…hlavně z dohledu soudružky umělecké ředitelky První dětské opery světa. A která nestihla zmizet?
„Co to máš na sobě? Okamžitě převlíct!,“ nadiktovala nešťastné dívence, která se včas neuklidila.
„Kde je Víťa? Jak to, kterej? Manažer! Jak se jmenujete vy? S vámi si to vyřídím později,“ mávala pažemi a spěchala dál.
„Kde je mistr? Jak to - kterej? Taneční mistr, ty durak, jakej jinej! Bože upasí, s jakými hlupáky já musím spolupracovat!,“ obrátila se najednou ke mně o souhlas. Horlivě jsem přikyvoval, však ano, všichni najednou vypadali nejmíň jako mužici. Jak je to možný, že jedna ženská ví všecko ze všech nejlíp?, přemítal jsem. Co tu ti lidi bez ní dva dny vlastně dělali?
„Za hodinu všichni na scéně! Generální zkouška,“ přikázala pobledlému provoznímu řediteli v brejličkách.
„Ale, Natálie …. půl souboru má volno, jsou ve městě…“
„Tak je sežeňte. Praha je gorodok , ne jak naše stolice Moskva. Jdu se ubytovat.“
Odvezl jsem Natálii do hotelu Alcron, Štěpánská ulice, Praha 1. Pro zbytek dne jsem dostal volno.

*

Nazítří ráno se zkoušelo od desíti hodin na scéně zlaté kapličky. Byl jsem k ruce, dirigoval osvětlovače a kulisáky dle přání první dámy, všechno šlo jako na drátkách až do poledních hodin, Po scéně pobíhalo na padesát baleťáků s rudými hedvábnými prapory, do toho za scénou zpíval sbor árii z Ivana Susanina a na samém okraji jeviště vytáčely bílé holčičky-baletky piruetky, aniž která spadla do orchestřiště. Natálie jim opravovala držení těla, sama vyskočila na prstíčky u nohou ve svých polobotkách, vytočila figuru, ještě jednou, vy hlupačky!, aby se z ničeho nic zhroutila přesně doprostřed scény, na prkna, která znamenají svět - a zůstala ležet na zádech.
Celý soubor strnul – strach z baby je neopouštěl ani v hodině její smrti (Přes napjatost situace („vzduch se dal krájet“) jsem si představil podobnou scénu na dáče v Kuncevu v roce 1953: to když hoši ze sovětského politbyra našli na zemi chroptícího Stalina ve smrtelných křečích a nikdo se neměl, strnulý hrůzou, ku pomoci). Také zde soubor mlčky zíral – nepřejí si nakonec oni její skon?, napadlo mne, ale to už jsem vylít dozadu:

„Vodu. Kde je tu voda?
To už se ke mně hrnul jakýsi kulisák v montérkách a přinášel sklenici od okurek, plnou vody. Popadl jsem sklenici a poklekl a naklonil se nad padlou ženou, když ta pomalu otevírala oči.
„Poznáváte mě?“ ptám se tiše. „Jsem Jaroslav, váš tlumočník.“
„Ó ano, tlumočník…“
„Tady je voda, napijte se, pomůže to…“
„Jaká voda?“ (doslova: čto za vodá?) šeptá stále v leže, teď tedy už na jednom lokti ředitelka všehomíra.
„Jaká? Obyčejná. Z vodovodu.“
R. se rázně posadila: „To nepiju.“
Vyskočila na nohy a náhle zahlásila: „Co je to s vámi? Co čučíte? (doslova: „Čevó glazejetě?“) Hip hip, zkouška pokračuje!“
Železná baba. Klobouk dolů.
A ten její výstup – paráda. Mohl by se vyučovat na DAMU.

Dostavil se Mííílan, ministr kultury. R. byla potěšena, vzala ho pod paží, zavlekla stranou a hned z první vykládá: „Umění je nutno obětovat vše, Mííílan. Vše – i život. Dnes jsem tu málem umřela na scéně, považ, Mííílan! Na scéně Národního divadla ve zlaté Praze! Jaká krásná smrt! Ale kdo by myslil na smrt – my umělci máme tuhý kořínek a ještě hory práce před sebou…“
Klusák přikyvoval, R. se uklidnila a nenápadně ho vlekla dál za černé závěsy. Jako tlumočník jsem ji profesionálně, s patřičným odstupem, sledoval: co kdyby se zase umělecky zhroutila a já budu shánět cínovou rakev?

R. vykládala Klusákovi zážitky z nejlepšího pražského hotelu: „Tak včera večer, představ si Mííílan, jsem ve svém apartmá v tom Alkronu, je pozdě, už se chystám spát, mám na sobě bílou košilku, ale nedá mi to, ještě si jako vždy musím protáhnout před spaním po baleťácky nožky, pravá nahoru, levá nahoru, propnout a plié…Takhle chvíli cvičím, a najednou, bože upasí, se skrze dveře vřítí dovnitř chlap, stoupne si přede mne a začne blábolit německy: Zí hábn zuper šéne bajne, zí zind virklich ajne šéne vajb…stále v tom smyslu, jaká jsem úžasná, něco německy umím, no div že se na mě nesápal, ač mi zkoušel nadzvednout tu košilku, aby se podíval na ty moje nádherný teda nohy, v tom měl ten chlap pravdu, ty byly vždycky výstavní, i dnes, podívej, Mííílan …“
R. povytáhla sukni a ukázala promodralá hubená lýtka sedmdesátileté baletky, v.v.
Mííílan souhlasně přikyvoval: Fakt, schoene Beine! Wunderbar!
„Ale je to skandál!“, otočila najednou R. „V takovém hotelu, a von mě teda pozoroval skrz okno, prý odnaproti přes dvůr, prý bydlí o patro vejš… To by se nemělo opakovat, aby teda kdejakej obdivovatel, pravda, mě okukoval skrz mý okno a vtrhl do apartmá, kdy se mu zamane, …Mííílan, udělej s tím něco, prosím tě, jsem z těch Dnů celá na nervy!“
Ministr pravil, že samo sebou a povolal mě ukazováčkem k sobě: „Pojedeš do hotelu, vylíčíš situaci a požádáš ředitele, mým jménem požádáš ředitele, ať zajistí, aby se to neopakovalo…“

Jel jsem do Alcronu. Všelijací čičmundové mi postupně bránili v přístupu k ředitelně, ale nedal jsem se: „Jménem soudruha ministra…“
Magická formule.
Ředitelem hotelu Alcron nebyl ředitel, nýbrž ředitelka. Vstoupil jsem na rudý koberec, propadl se doň po kotníky, udržel rovnováhu a vykročil k mohutnému mahagonovému stolu u protější stěny. Povstala elegantní dáma a podala mi ruku.
„Přicházím jménem soudruha ministra Milana Klusáka. Vy tu máte ubytovanou sovětskou umělkyni a – „
„Natálie R., apartmá 7, páté patro. Co se děje?“
Vylíčil jsem situaci, jak jsem ji viděl z vyprávění Natálie. Jak ji odnaproti pozoroval jakýsi Rakušák, jak to oběhl, našel její apartmá a vtrhl dovnitř, jak potom…
„Proč si nezatáhla záclony?“ optala se ředitelka.
Pokrčil jsem rameny: „Nevím.“
„A proč se nezamyká?“
„Nevím,“ odpověděl jsem popravdě. A fakt, napadlo mě – proč R. nezatahuje závěsy, když tam teda jsou, a proč se nezamyká? Budu jí to muset poradit…
„No, takhle, soudružko ředitelko“, povídám. „Zkrátka a dobře, soudruh ministr Klusák si přeje, abyste zařídila, aby se situace neopakovala a –“
„Vyřiďte panu ministrovi, že přijmeme veškerá možná příslušná opatření, aby byl náš sovětský host spokojen,“ pravila dáma a usedla zpět do ředitelského křesla. „Děkuji za upozornění, mladý muži. Můžete jít.“
Otočil jsem se, úkol splněn.
Brodil jsem se rudým kobercem zpět ke dveřím. Když už jsem byl málem venku, nedalo mi to a otočil jsem se, s rukou na klice, ještě k ředitelce: „Promiňte, paní ředitelko, ale jaká opatření to tedy budou?“
„Jaká by… Žádná.. Ať se dáma zamyká a zatahuje záclony. Šeptněte jí to do ouška.“
Sestupoval jsem po mramorovém schodišti a přemýšlel o tom, že za dva dny jsem potkal první osobu, která se slavné R., na rozdíl od ministra vlády, nebojí.
Teda, paní ředitelko, vy musíte být sakra pevná v kramflecích!

Den zahájení Týdne byl zde. Národní praskalo ve švech: jednak bylo nanejvýš vhodné ukázat na veřejnosti kladný poměr k sovětské kultuře, to se mnoha lidem vyplácelo (funkcionářům zvláště), jednak dostat se na vystoupení předních ruských a potažmých scénických umělců z velké země (houslistů, klavíristů, tanečníků atd.) v tak vysoké kvalitě zdarma! stálo za to samo o sobě.
Jak řečeno, celý Týden všelikých vystoupení k výročí VŘSR zahajovala projevem milá Natálie. Jako zkušený tlumočník jsem se pokoušel eliminovat případná úskalí, jako kupř. citace ruských lidových přísloví a průpovídek, k nimž na předscéně Zlaté kapličky patrně nikdy nenajdete v tom okamžiku český ekvivalent, případně to přísloví vůbec neznáte, neb pochází odkudsi z hloubi ruské Mordovy (ani nevíte, kde ten zapadákov je), nechápete jeho význam a tudíž ho ani nemůžete přeložit doslova (přeložte mi do ruštiny či jiného jazyka - ale prosím ihned spatra: „Dopadli jsme jak sedláci u Chlumce…“
Už to máte? Nemáte? Sál plný cizinců čeká, co řeknete, respektive co řekl ten řečník z Čech, a vy mlčíte? Jistě, můžete jim začít vysvětlovat, co to ten Chlumec a jeho zámek za lesem, co byly dějiny selských bouří v Čechách…, nebo jste tlumočnický mág a obratem vás napadne jediné a tlumočíte: „Dopadli jsme jak Napoleon u Waterloo!“ Jak dopadl Bonaparte u Waterloo ví prakticky každý, jen bude publiku divné, že v té češtině se ani Bonapart natož pak Waterloo nevyskytovali, zato tam byl jakýsi v angličtině nevyslovitelný Chlumec, tedy možná ještě tak Klumek.
(Po Oldovi Slavíkovi jeho pražští angličtí zaměstnavatelé jednou chtěli, aby je zavezl ještě jednou do ČAČLI, tam se jim moc líbilo, hlavně ti koně. Podle koní se Olda dovtípil, že budou chtít patrně do CHUCHLE, vždyť to četli na dopravní značce na začátku obce…)

Takže, jak říkám, přípravy k zahájení spěly k vyvrcholení, v případě Týdne sovětské kultury u příležitosti výročí VŘSR spěly přímo (nebojme se toho slova) k orgasmu. Kdo měl nohy, snažil se dostat do Národního v Den zahájení, „aby byl viděn“, taková hezká nezbytná podmínka hladké existence ve stávající stranické či státní vyšší funkci.
Skrz oponu jsem tím kukátkem pro jedno oko sledoval, jak se zaplňuje lože pro hosty nejvzácnější, vidím našeho milého hosta Vasila Biĺaka, vyhlášeného milovníka kultury, po jeho boku i jeho přítele nejvěrnějšího, sovětského velvyslance Lomakina, a další a další nezapomenutelné tváře naší politické elity v dalších a dalších ložích…
Za mnou už se shromáždily davy nastoupených pěvců, tanečníků a hudebníků, všichni připravení zapět ten nádherný sbor od klasika ruské hudby Michaila Glinky, ono „Slavsja!“ z opery Ivan Susanin, ten oslavný humnus na mohutné Rusko, při jehož poslechu vás i dnes zamravenčí na moudí… jaká to apotheóza vlasti…! Před nastoupeným sborem stojí vedle Natálie R. už i moje maličkost. Natálie mi nakonec, přes mé přímluvy, ani nenaznačila, o čem bude hovořit („sama ještě nevím“) a zda se tedy vyhne těm příslovím, nebo ať mi je alespoň nadhodí předem, „abychom si ušetřili ostudu,“ prosím ji. Na to Natálie: „Já mám naše přísloví v malíčku, molodoj čelověk, čto vy dumajetě? Tak jakápak ostuda?“
„Tak alespoň krátké věty, prosím, abych si nemusel dělat poznámky, to se dnes nehodí…“
Svět za oponou ztichl. Oponář porozhrnul rudý závěs a my dva progagonisté jsme vstoupili úzkou uličkou do světel ramp. Uvítací potlesk z hloubi temnoty. Oslněn reflektory ze všech stran nevidím nic, jen v odlescích matně tuším půlkruh amfiteátru, to jak se blyští zlato na zdobných ložích.
„Dorogíje druzjá, továrišči…“ zahájí Natálie R.. „Z daleké, ale vlastně vám tak blízké mátušky Rossije, vám přivážíme, jako každý rok v tuto památnou dobu…“ atd. atd. asi půl minuty.
Zkušeně využiji prvního nadechnutí řečníka a spustím já: „Milí přátelé…“ atd. atd.
Hovořím výrazně, pevným hlasem, který se nezachvěje (jsem protřelý, proto si mne vybrali pro tuto roli). Naslouchá-li mi celý svět, tout le monde, plus kamery čs. televize, soustředím se na výslovnost, na divadelní deklamaci, aby mne slyšeli i ti poslední neplatící tam nahoře „na bidýlku“, ne nadarmo jsem chtěl být v mládí hercem, pamatujete? Dbám o spisovný jazyk a správné pády (pozor na rusismy!), už si to docela užívám, tak to bysme měli Slávo, je to rutina, jednou napíšeš do životopisu, jaks řečnil na Národním…
Ale nechvalte dne před večerem - jak je to parusky? Ně govori gop, poka ně pěreprygněš! (Sakra, jsem dobrej!)
Natálie totiž přejde k výčtu programu hudební části Dnů:
„… a tak uslyšíte díla našich klasiků, Nikolaje Rimského-Korsakova, Modesta Petroviče Musorgského, Michaila Ivanoviče Glinky, též trochu nespravedlivě opomíjeného Milije Alexejeviče Balakireva nebo skvělého Alexandra Porfyrjeviče Borodina. O Petru Iljiči Čajkovském ani nemluvím…,“ pravila a pohlédla na mne.
Černá můra všech tlumočníků – výčty, data a čísla, nemáte-li po ruce bloček a tužku - a to jsem, pro tuto slavnostní příležitost, ach, neměl. Takže Slávo, seber znalosti a vzpomínej kdo byl kdo? Rimskij-Korsakov byl Nikolaj, no problem, Musorgskij byl Modest Petrovič, to ví každý, Glinku znáš a miluješ, takže Michail Ivanovič, jak prosté, milý Watsone, a ten Balakirev – neříkala ona Milij? Tak jim to takhle pověz.
Přeříkal jsem statečně vše řečené. Natálie mne pozorovala po očku a kontrolovala všechna jména i jména po otci, aby nakonec kývla souhlasně hlavou.
Tlumočníkova potíž spočívala, v daném případě, ironií osudu ještě i v tom, že věděl, co Natálie nevěděla: totiž, že 99% posluchačů v sále rozumí už „z první“ všemu, co Natálie povídá, a jménům těch vyjmenovaných skladatelů rozuměli všichni už vůbec na sto pro! Jenže profese je profese, uhnout nemůžete, takže jsem to otrocky a doslova přeříkal - a jedeme dál…
„A kromě klasiků vás na četných koncertech seznámíme též s díly slavných skladatelů sovětské éry, takovými, jako byli či ještě jsou, Alexej Nikolajevič Skrjabin, Sergej Sergejevič Prokofjev, Sergej Vasiljevič Rachmaninov, Aram Iljič Chačaturjan či Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič…“ loupla po mně očima R. a já, ještě jak mi to znělo v uších, jsem poctivě a hbitě přeříkal slyšené i s těmi „otčestvami“. Slávo, drž se!
Jenže poslední slovo měla, jako vždy, Natálie. Nadechla se a pokračovala: „… a také skladatelů nejmladší generace, jakými jsou …“ a vyjela jako sjetinu z počítače výčet jmen, která mi už pranic neříkala a z nichž jsem si už nikoho v té panice nezapamatoval. Zbývalo únikové řešení:
„A také skladatelů nejmladších,“ povídám, „ jejichž jména jste právě slyšeli…“, a pravou rukou jsem ukázal jemným gestem k Natálii, jakože od ní. Jenže Natálie se nedala: „…a skladatelů nejmladší generace, jako jsou…“ a jala se vyjmenovávat všechny ještě jednou. Uklonil jsem se, lehce rozestřel dlaně a prohlásil: „Jak bylo řečeno.“
Následoval potlesk, úklona a mizíme za oponou.
Uf.
Znám i lehčí řemesla. Takový truhlář... Z fleku bych měnil.

*

Slavné Dny pak běžely svou cestou, já dál cestami paní Natálie. Ta byla v samotném závěru ještě moderátorkou význačného koncertu v rámci matinée, neboli ranní hudební produkce konané v překrásné síni pražského Rudolfína.
Okny v patře se v úzkých pruzích dralo dovnitř podzimní slunce jako virtážemi gotických katedrál - polojas a šerosvit. Sál byl zcela zaplněn, vzhledem k dopolední hodině kupodivu většinou dámami, v koktejlových šatech. Mnohé z nich měly po boku jednu či dvě své ratolesti. Na programu koncertu symfonického orchestru byly totiž dvě symfonické básně-pohádky skladatele Sergeje Prokofjeva, tedy program vhodný mj. pro mladší ročníky.
Vystoupil jsem na osvětlené pódium spolu s Natálií. Ta uvítala hojné posluchače s tím, že je předem seznámí s obsahem obou symfonických děl (k jejichž napsání dala údajně ona sama (patrně v šerém dávnověku) popud svému příteli, totiž samotnému Prokofjevovi. (R. - skladatelova Múza? To se podívejme…)
„První pohádkou, jejíž zhudebnění jsem navrhla svému příteli Sergejovi, je známý příběh o Péťovi a vlkovi. Její obsah je tento:“ - pravila Natálie, pokročila o krok vpřed, pomalu roztáhla ruce do širokého upažení a začala:
„Les…“
Opět tlumočníkova tragédie. Nebo fraška? Co si počít s blízkostí češtiny a ruštiny v základních termínech? Nezbývalo, než též polorozpažit a oznámit celému sálu: „Les.“
Natálie zakrouží dlaněmi ve vzduchu a pokračuje: „Ťma…“
Sláva překládá: „Tma.“
Natálie to prožívá a pokračuje hrozivým hlasem: „Volk…“
To už je lepší a Sláva ruče překládá hrozivým hlasem: „Vlk!“

R. převyprávěla pohádku o Petříkovi a vlkovi. Orchestr ji brilantně přehrál, aby sklidil zasloužený potlesk. Sluníčko venku stoupalo k nadhlavníku a stále intenzivněji prosvětlovalo polokruhové přízemí Rudolfína. Viděl jsem ze dvou metrů (a pěkně shora) účastnicím v prvních řadách hluboko do výstřihů. Skladba dozněla, potlesk odezněl.
Natálie spustila výklad k druhé části koncertu, na motivy pohádky belgického básníka Maurice Meterlincka, v ruštině krásně nazvané Siňaja ptíca, původně L'Oiseau Bleu. Česky, jak jinak, Modrý pták. O podobném díle jsem nikdy neslyšel a vrhl jsem se do překládání nic zlého netuše. R. se rozjela:
„Žila-byla princezna… Princezna ale byla stále nešťastná…“
Musil bych si najít někde v knihovně obsah té pohádky, z níž mi utkvěl jen rámcově, velice rámcově její příběh, neboť jsem se čím dále více soustředil na vlastní tlumočení, s čím dál tím silněji potem oroseným čelem. Ukázalo se totiž, že nějaká čarodějka (či tak nějak) nešťastné princezně předpověděla, že nedojde nikdy štěstí, „poká ona ně najdˇot svoju siňuju pticu, zalog svojego sčastˇja“, neboli, jak jsem správně přeložil, „dokud nenajde svého modrého ptáka, záruku svého štěstí“. Právě zde se mi čílko prvně jemně orosilo, jenže R. byla nelítostná, věrna básníkově předloze:
„A tak se princezna vydala hledat svého modrého ptáka, který jediný jí dle předpovědi sudičky nakonec přinese to životní štěstí…“
V hlavě jsem šrotoval, co se s tím dá dělat? Modrý ptáček? Je to lepší? Hledá ta princezna svého modrého (proboha, proč ještě k tomu modrého!) ptáčka?
Ne, necháme tam ptáka, na experimenty není čas.
Připomněl jsem si, že jsem za tu službu placen, že na mne hledí z balkonu soudruh ministr Milan Klusák, že je to moje krásné povolání, že jde prakticky o závěrečný koncert, stačí ještě chvíli vydržet a neselhat hlasem, neškytnout, neušklíbnout se, nepřipustit ANI NÁZNAK ÚSMĚVU a vydržať! vydržať! Dny sovětské kultury zítra končí a přece to tu, Slávo, nerozbouráš v samotném závěru a nezničíš si kariéru kvůli nějakými blbýmu fóglovi a jeho princezně!
Kdo to nevydržel, byly dámy v prvních řadách (tedy, nejenom v prvních, ale na ty pode mnou jsem ze dvou metrů nejlépe viděl). To už měly po prvních větách princeznina pátrání kapesníčky v dlaních a dlaně přitisknuté za ústa, také na oči a ještě také na oči i nosy… různě smrkaly a kuckaly do kapesníků či si utíraly slzy, oči uplakané, tvářičky rudé…
Natálie, když viděla ten úspěch, to dojetí, nabírala na obrátkách a sama rozehrávala a sama se proměňovala v roztouženou princeznu, která „bloudila a bloudila, a svého ptáka nenacházela…“

A jak to dopadlo? Co myslíte? Našla – nenašla? To víte, že ho nakonec našla, „…aby pak žila šťastně až do smrti!“, ohlásila Natálie R. též šťastnému publiku.
Sál propukl v ohlušující potlesk, řekli bychom v osvobozující jásot až nekontrolované ržání. Natálie se radostně ukláněla, tak bouřlivý ohlas patrně nikdy nezažila. Nakonec pokyn dirigentovi: Spusť!
Orchestr spustil, já prchl do zákulisí. Tam jsem se zhroutil do polstrovaného křesla v rohu, stáhl kravatu, roztrhl knoflíčky od košile a popadal dech. Na infarkt to ještě nebylo, mám pevné zdraví - ale málem! Věděl jsem: kdyby jen jedna dáma selhala a nevydržela, jedna jediná, kdyby do toho napjatého ticha nahlas jen škytla…, zlomil bych se tam v pase a zhroutil se i já. Kdyby mne jen jednou zradil hlas a zavlnil se, bylo po koncertě dřív, než začal.
A já na dlažbě dřív, než bych se nadál.
Z nitra budovy se otevřely dveře a dovnitř vplula impozantní postava ministra Klusáka. Přispěchal ke mně (seběhl až z balkonu!), naklonil se zblízka nade mnou a zašeptal: „Seš hrdina! Pravý rek! Bože, já čekal, kdy se to všechno zbourá…“
„Já taky, soudruhu ministře,“ vzdychl jsem z posledních sil. „Že to bylo ale o fous, co? Už je to za námi. Už hrají…Poslouchejte…“

Kdeže s truhlářem - i s hrobníkem bych tehdá měnil!

Žádné komentáře. Buďte první.

Přidat komentář

Akce

DEUTSCHPERFEKTION

Datum konání: 01.11 2017
Belisha Beacon
Více
Seznam akcí
European Commission International Federation of Translators Asociace konferenčních tlumočníků v ČR Komora soudních tlumočníků ČR Česká komora tlumočníků znakového jazyka Obec překladatelů Svaz českých knihkupců a nakladatelů Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Filozofická fakulta UMB v Banskej Bystrici Svět knihy Opus arabicum Slovenská spoločnosť prekladateľov odbornej literatúry Pražský Literární Dům iLiteratura STAR Group Paraple Centrum

O JTP

JTP je nezávislá, dobrovolná, profesní organizace profesionálních tlumočníků a překladatelů otevřená všem, kteří chtějí podpořit její činnost. JTP byla založena v roce 1990, aby hájila profesní, pracovně právní a sociální zájmy svých řádných členů, napomáhala jim k dalšímu vzdělávání, propagovala je na trhu práce a informovala je o pracovních příležitostech. JTP dbá na povznesení společenské prestiže profese i kvality překladu a tlumočení. JTP je členem Mezinárodní federace překladatelů FIT.


Více

Kontakt

Senovážné náměstí 23,
Praha 1, 110 00

Tel.: 224 142 312
Tel.: 224 142 517
E-mail: JTP@JTPunion.org


NÁVŠTĚVNÍ DOBA:
pondělí a středa 13.00 - 17.00 hod.
úterý, čtvrtek a pátek 10.00 - 12.00 hod.
 

Napište nám