Soudní tlumočnice Julie: Tlumočník je v neutrální pozici, ale zároveň je potřeba empatie

Tlumočník ve službách státu je jedna z nejstarších profesí vůbec a Česko je jednou ze zemí, kde k výkonu této činnosti je potřeba speciální licence. Uděluje ji Ministerstvo spravedlnosti a soudním tlumočníkem nebo překladatelem se může stát pouze ten, kdo splní podmínky odborné způsobilosti, vykoná zkoušku ze znalosti některých oblastí práva a složí slib. Složením slibu pak začíná nevšední a zároveň v mnoha ohledech náročná práce. Pokud vás zajímá, co takový soudní tlumočník nebo překladatel dělá, přečtěte si rozhovor s Julií Lukaštíkovou, soudní tlumočnicí a překladatelkou portugalštiny.

Vystudovala jsi Ústav translatologie, který tě připravil na dráhu profesionální tlumočnice a překladatelky. Překládáš a tlumočíš na volné noze už 15 let. Zároveň jsi soudní tlumočnice. Co si pod tím má představit člověk, který neví, co vlastně dělá soudní tlumočník. Tlumočí u soudu?

Slovní spojení „soudní tlumočník“ je opravdu trochu zavádějící. Soudní tlumočník tlumočí u soudu, ale také na policii nebo obecně u orgánů veřejné moci. Ale asi nejlidštější mi připadá říct, že tlumočí lidem, kteří potřebují z různých důvodů komunikovat s úřady.

Máš zkušenosti s tlumočením na nejvyšší úrovni, doprovázíš delegace a státní návštěvy. Je to úplně jiné než úkony, které provádí soudní tlumočník. Máš možnost srovnávat. Je to náročnější, než například jet se zákazníky na tři dny na zahraniční cestu, kde se nevyspíš, jsi vystavena velkému tlaku a svazuje tě protokol?

Srovnání není jednoduché. Jako soudní tlumočník jsem ještě nikdy nepracovala souvisle několik dní na jedné věci. Ale policejní výslech, který trval s přestávkami 12 hodin, jsem už zažila. To byla moje první práce soudního tlumočníka. Vlastně ještě těsně před jmenováním. To bylo „motivační“. Můj pracovní jazyk je portugalština. V celé ČR nás není až tolik. Znamená to tedy, že celkem často musím jet někam dál, protože tam zkrátka nikoho s portugalštinou nemají. A práce pod tlakem a v někdy podivné denní doby také není až taková výjimka. Jistý druh protokolu můžeme najít v soudní síni. Tam je také dané, kdo smí kdy mluvit, a někteří soudci neumožňují, ani aby se člověk napil. Ale tohle znám z doslechu, není to moje osobní zkušenost.

Jaká pravidla musí při své činnosti dodržovat soudní tlumočník?

Soudní tlumočník se musí řídit zákonem a vyhláškami, dokonce z jejich znalosti dělá zkoušku. Za porušení mu hrozí disciplinární postih, nemalá pokuta i odebrání „kulatého razítka“. Ale obecně mi to nepřijde nic tak strašného, pokud člověku nepřijde nadstandardní, že má svou práci vykonávat řádně a odborně. Jediná nepříjemná zátěž je administrativa spojená s elektronickou evidencí realizovaných tlumočení a překladů, kterou považuji za nesmyslně přebujelou, časově náročnou, a navíc ne vždy funguje dobře po technické stránce.

Elektronická evidence, to zní skoro jako ta nechvalně proslulá EET, jenom nám ji nezrušili. Jednou jsem počítala, že u jednoho překladu evidujeme kolem desítky různých údajů, a musíme se k tomu vracet opakovaně a některé údaje doplňovat podle toho, kdy je překladatelská zakázka uhrazena. Zákazník si ale neuvědomuje, že ověřený překlad znamená, že soudní překladatel s tím stráví ještě spoustu času navíc právě administrativou. Stává se ti, že se zákazník diví, proč po něm vyžaduješ datum narození?

Máš pravdu, někdy je té doprovodné administrativy snad více než samotné práce na překladu. Bohužel se to musí promítnout i do ceny klientovi, který nic takového nevyžaduje. Ráda bych ještě zdůraznila, že to datum narození zadavatele, které zmiňuješ v otázce, není žádná nadsázka. Je to skutečně jeden z údajů ministerstvem vyžadovaných.

Co vlastně v roli soudního tlumočníka tlumočíš nejčastěji? V jakých životních situacích za tebou klienti přichází?

Díky tomu, že portugalština je „malý“ jazyk, jsou moji klienti převážně soukromé osoby, práce pro orgány dělám dost málo. Většinu mé práce proto tvoří tlumočení na matrice (většinou prohlášení otcovství), svatby a bohužel také rozvody. Už se mi stalo, že jsem tlumočila svatbu a rok poté překládala stejné dvojici rozvodové papíry. Asi jsem naivní nebo romantická, ale docela mě to rozesmutnilo. Chodím také tlumočit pohovory na OAMP, kde se jedná většinou o smíšené páry, které řeší povolení k pobytu.

Zmiňuješ Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR (OAMP). Jak probíhá tlumočení pohovorů v rámci pobytového řízení? Jakou roli hraje tlumočník? Na co se má zaměřit, a co naopak dělat nesmí?

Tlumočení na OAMPu je opravdu trošku jako z filmu Green Card. Cílem pohovoru je prověřit, zda spolu dotyčný pár skutečně žije a jestli to není jen „účelovka“. Z mojí zkušenosti bývá vyslýchaný předem nervózní a nejistý, protože neví, co ho čeká. Bojí se, že udělá chybu a bude třeba deportován. Považuji za svůj úkol klienta trošku uklidnit, podpořit ho, aby prostě říkal pravdu, a hlavně vždy upozorňuju na to, že se ho dost pravděpodobně budou ptát na velmi osobní věci. Vysvětluju, že je to prostě předepsaný rutinní postup a že se v tom úředníci nijak nevyžívají. Klienti tyto informace a přístup oceňují. Bohužel také někdy při výslechu podávám kapesníky, které pro tento účel nosím s sebou. Myslím, že u zmiňovaných pohovorů je potřeba empatie, ale zároveň je nutné zachovat neutrální pozici. Určitě nesmím klientovi nijak stranit nebo mu radit, co by měl nebo neměl říkat.

Jak se to liší od tlumočení jednání v soudní síni?

Já jsem u soudu vlastně byla až na asi jednu výjimku vždycky v souvislosti s rozvodem nebo opatrovnickým řízením. U soudu je to takové formálnější. Taky se tam vlastně vždycky všechno říkalo dvakrát (podruhé takzvaně „do zápisu“), což je zdlouhavé a pro cizince matoucí. Jsem ráda, že jsem doposud nemusela tlumočit u soudu v nějaké závažnější trestní věci. Ta jediná trestní výjimka bylo padělání dokladů, a to ještě spíše taková řekněme úsměvná kauza.

Vím, že k tomu mi nic neřekneš, protože máme povinnost zachovat mlčenlivost.

Ne, to neřeknu, povinnost mlčenlivosti stanoví zákon, ale i kdyby nestanovil, považuju to za nedílnou součást tlumočnické profese, kterou důsledně ctím u všech typů tlumočnických zakázek. Mám to trošku usnadněné, protože u mě často opravdu platí, že mám „tlumočnickou paměť“. Detaily si pamatuju, jen dokud je potřebuju k práci a pak upadnou v zapomnění.

Jak probíhá komunikace s klientem, než si zakázku potvrdíte? S čím musí klient počítat, a co by po tobě naopak chtít neměl?

Někdy je to docela legrační. Hodně mých klientů pochází z Brazílie, kde je komunikace přes Whatsapp běžná i s firmami a dokonce se státními orgány. Takže hodně poptávek dostávám touto cestou. Když mi pozdě večer, nejlépe o víkendu, přijde na Whatsapp několik zpráv za sebou, vím téměř jistě, že je to poptávka překladu z brazilské portugalštiny. Často mi přijde jen zpráva typu „Potřebuju překlad, kolik to stojí?“. Já se snažím výměnu zpráv redukovat, aby mi to nezabralo neúměrně mnoho času, takže napíšu vše důležité pokud možno do jedné zprávy. Nejdřív se zeptám, zda je poptávající v ČR, nebo v Brazílii, a pak napíšu, že cenu stanovím ideálně na základě elektronicky zaslaného dokumentu. Uvedu, kolik je jednotková cena, a upozorním, že překlad je potřeba svázat s originálem nebo kopií případně je už možné jej udělat celý elektronicky, ale to je pak potřeba zjistit, zda dotyčná instituce elektronický překlad přijímá. Také upozorňuju na nutnost apostily, která často chybí a celá věc se tím komplikuje. Klienti chtějí různé věci. Pokud je to možné, snažím se vyjít vstříc, ale když třeba někdo chtěl, abych upravila znění překladu v rozporu s originálem, tak to jsem odmítla s vysvětlením, že to opravdu nemůžeme.

Soudní tlumočník musí mít neskutečný záběr, od tlumočení nostrifikačních zkoušek po testy v autoškole. Jsou nějaké typy tlumočnických úkonů, které neděláš, a proč?

Netlumočím testy v autoškole. Sama jsem sváteční řidič a necítím se v tom úplně jistá. Nostrifikační zkoušky tlumočím jen některé předměty, třeba chemii bych odmítla. Oba typy zkoušek nejsou podle mě náročné jen obsahem znalostí nebo dovedností, ale také tím, že se tak nějak předpokládá, že by tlumočník mohl napovídat. Někdy na to může tlačit klient a někdy je podezřívavý zkoušející. Obojí je nepříjemné a je potřeba být připraven tomu čelit. Napovídání samozřejmě nepřichází v úvahu, protože je to neetické, a navíc nám za to opět hrozí přísný postih.

Co tě naopak baví nejvíc?

Asi nemám vyloženě konkrétní oblíbený druh úkonu. Mě na tlumočení obecně baví, když můžu klientovi pomoci vyřešit danou komunikační situaci. Někdy to není jen jazyková bariéra, ale kulturní neporozumění nebo úřední šiml či neochota. Baví mě ta výzva hledat nějaký kompromis. Jednou jsem dokonce vymyslela nový typ potvrzení a ukončila tím hodinové dohadování a volání nadřízených. Tady povinnost mlčenlivosti neporuším, když ti prozradím, že šlo o to, že brazilský nastávající otec měl příjmení, které se skládalo ze dvou jmen a předložky mezi nimi. Něco jako Otto von Habsburk. Matrikářka trvala na tom, že předložka se musí psát s velkým písmenem, protože to tak u Španělů taky vždycky dělají, a hrdý majitel jména trval na tom, že se tak nejmenuje. S analogií von Habsburk jsem neuspěla, ale ze zoufalství mě napadlo, zda by paní matrikářku mohlo obměkčit, kdyby na brazilské ambasádě potvrdili, že se opravdu píše předložka s malým písmenem. Obměkčilo. A na ambasádě naštěstí toto potvrzení neodmítli vydat.

Na rozdíl od běžného, komerčního tlumočení je soudní tlumočení regulovaný obor. Řídíme se tlumočnickým zákonem a několika vyhláškami. Je něco, co bys na té práci chtěla změnit? Něco, co nefunguje, nebo co by se dalo zlepšit?

Chtěla bych, aby se méně papírovalo a abych často nebyla já jediná osoba, která klientům poskytne potřebné a hlavně správné informace. A opravdu moc bych si přála, aby orgány přijímaly elektronické překlady jako normální samozřejmou věc a aby tak činily i naše zastupitelské úřady, zejména ty v zámoří.

Co bys vzkázala absolventům tlumočnických oborů, kteří uvažují o tom, že by se vydali cestou soudního tlumočení? Co mohou očekávat, a dá se na to nějak připravit?

Myslím, že by měli vědět, že soudní tlumočení je mnohem svázanější předpisy a nařízeními, což už tu ostatně bylo zmíněno. Ale zároveň, že si nemusí nechat líbit cokoli. Přijde mi, že je to vlastně jedno velké seberozvojové cvičení. Nastavování hranic, říkání ne, vyjednávání. Což ostatně platí tak nějak obecně pro život na volné noze.

Co děláš, když zrovna neděláš emoční podporu na OAMPu?

Myslím, že „dělat i něco jiného“ je v naší silně intelektuální práci strašně důležité. Abychom se nezbláznili a taky nezakysli kvůli různým překážkám na trati. Beru to trochu doslovně a chodím si “vyprat hlavu” do bazénu a „vyvětrat se“ na hory. Naše práce mi také přijde poměrně dost neviditelná, nehmatatelná, proto asi ráda dělám něco rukama. Učím se vázat kytice v jedné malé kavárně s květinářstvím a také se dost intenzivně věnuju ručnímu tkaní. A vlastně to dává perfektně smysl i ve spojení s naší profesí. Líbí se mi citát Eduarda Galeana: „Kdo píše, tká. Slovo „text“ pochází z latinského „textum“ – tkanina. Skrze vlákna slov mluvíme, skrze vlákna času žijeme. Texty jsou jako my: chodící tkaniny.“