Víte, jak vznikají titulky a dabing pro streamovací média?

Někdo má radši dabing, někdo titulky. Někdo má problém text v obraze „učíst“, byť by byl sebepomalejší, někdo si filmy a seriály zapíná jako kulisu k vaření či žehlení a někdo zase rád slyší původní hlasy herců a vychutnává si krásu originálu.

Málokdo si však pouští pro porovnání obě verze – dabingovou i titulkovou. Možná by vás překvapilo, jak výrazně se od sebe mohou lišit. Občas jako by dokonce šlo o dvě různá díla. Obvykle totiž vznikají po individuálních osách a jejich autoři spolu málokdy komunikují. Většinou o sobě bohužel ani nevědí.

Jak to teda ve skutečnosti funguje? Ukážeme si to na příkladu streamovacích platforem.

Zadavatel nabídne titulkáři/dabingáři film nebo seriál k překladu.

Bylo by ideální, kdyby si zadavatelé vydržovali ověřené a zkušené překladatele, bohužel se tak děje zřídkakdy a i k prioritním titulům se může dostat překladatel nezkušený nebo nepříliš kvalitní. Není taky pravidlem (často z časových důvodů), že všechny řady seriálu překládá stejný člověk.

Pokud překladatel zakázku přijme, získá přístup ke zdrojovým titulkům (často se používá jako výchozí jazyk angličtina, ať je původní jazyk jakýkoli), dialogové listině či scénáři, videu (to je nezbytné pro pochopení kontextu; překladatel by jinak nevěděl, jestli jde o ženskou nebo mužskou postavu, o jakém předmětu v obraze se mluví apod.) a glosáři, v němž jsou vypsána jména postav, opakující se hlášky nebo názvy míst, tedy pojmy, které by měly v celém filmu nebo seriálu zůstat stejné.

Po překladu titulků korektor vychytá chyby a pomůže text dotáhnout do zdárného konce. To je ovšem ideální scénář – ani prioritní tituly neprocházejí korekturou pravidelně, a pokud ano, často v šibeničním termínu. Tak se k divákům bohužel dostávají i nekvalitní titulky (příliš rychlé, špatně přeložené, špatně dělené nebo s pravopisnými chybami).

A na co se v titulcích bere největší ohled? Na počet znaků, které má divák zvládnout v daném časovém intervalu učíst, aby zároveň stíhal vnímat i děj na obrazovce. Titulkář musí pečlivě vybírat, co se z originálního dialogu vejde do obrazu, aniž by změnil význam a diváka o něco ochudil.

Oproti tomu dabingová verze je nejen dílem překladatele, ale i úpravce dialogů (jehož úkolem je napasovat text herci do pusy) a režiséra dabingu. V této verzi hrají roli zcela jiné faktory – například členění promluvy nebo přítomnost výrazných samohlásek nebo retnic v detailnějších záběrech. V dabingu se proto volí jiná slova a věty bývají i jinak rozčleněné, jak vidíme na obrázku. Dabing a titulky totiž upřednostňují různé aspekty.

Občas vidíme také možnost titulků označených jako CC (Closed Captions) nebo SDH (Subtitles for the Deaf and Hard of Hearing). Jedná se o titulky pro neslyšící.

Ty vznikají třemi způsoby: jako první titulky, které se následně „pokrátí“ na klasické, jako doplněné klasické titulky, nebo jako přepis dabingu. SDH z dabingu jsou ideální třeba pro smíšené neslyšící/slyšící domácnosti, jednotliví členové tak mají ze sledování identický zážitek. Překlad dialogů se doplňuje o různé zvuky a o identifikaci postav, které mluví mimo obraz. Někdy se pro odlišení postav používají různé barvy.

Španělské původní znění, anglický dabing a české titulky – při každém dalším zpracování dochází k posunům, které se naplno projeví až při vzájemném porovnání. Překlad je kreativní profese a právě díky vynalézavosti překladatelů a rozdílným nárokům na jednotlivé výstupy se to, co v obraze nakonec čteme nebo slyšíme, někdy tolik liší. Ale rozhodující je kvalita. Netflix dokonce nabízí tlačítko, kterým můžete nekvalitní překlad nahlásit.

Autorky: Lucie Olešová a Barbora Vrbová

Konzultace a grafika: Lucie Proroková